Stavba nové věže

1.

Bojím se. Báseň má prý limity,
takže do jejích tří slok
musím nutně vepsat, co mám na jazyku.
Ach, pozdě navykat potřebnému zvyku.
Pozdě hledat pro Eiffelku nýty.
Nová budova mých myšlenek pošplhá
až k obloze, kde se tříští zlaté hvězdy.
Ach, vzal jsem symbol, ale nevím odkud
a nevím, je-li záhodno jej umisťovat
na špičku mé věže. Věž se chvěje.
Bojím se, báseň má své limity,
dole se šklebí ochotní fotografové.
Až spadnu a zabiju se, přinesou snímky.

2.

Dohonil mě starý přítel, je ale nový.
Čas. Stále nadčasový.
Uštedřil mi ránu do zad. Co jiného od něj čekat?
Nejsem tu od toho, se lekat
nýbrž od smutného konstatování
že jde brzy, že ještě nemám ani
polovinu toho, co požadoval, a nikdy asi
nebudu mít vše. Přítelkyně smrti, slyšela jsi.

Proč mu nic nevrátím? Tolik mi půjčil
při první návštěvě.
To jsem se ještě sunul dál jen ve střevě
abych byl vykaděn do světa.
Teď se sbírám, očištuji, vracím
a se slzami v očích nesu jako dárek
všechna svoje léta
a jeden kvílející, nepotřebný nářek.

3.

Kubo, tys to zase zpackal.
Takhle se dál nedostaneme.
Čekáš, že tě vytáhnu z každého průšvihu,
ale teď je čas,
aby ses ty postaral o mě.
Konečně.