s'épanouir

když smutek na konečcích prstů ulpívá
když zvláštní bezbřehá prázdnota v těle přebývá

popustí fantazii
a ta jak tráva pod slunečními paprsky
před očima ožívá

něžně foukne do dlaní
tiše zašeptá
*s'épanouir*

na dlani moře zakleté
obloha blankytná

statický obraz
v paměti uložen snad tisíc let
ve svých snech k němu promlouvá
cizí řečí, které nerozumí

nechává se hladit
slovy, paprsky, úsměvy, kapkami
prostě vším
.
dále raději pomlčím
znovu pomyslím na
*s'épanouir*