Černí a bílí

Kdybychom byli
jako klapky u piana -
- černí a bílí...
Písnička nedohraná

by nás spojovala,
byli bychom si bižší.
Hbitá ručka by hrála
něco, co uši neuslyší.

Někteří černíjako noc,
jiní jako sníh v kopretinách.
Bílí by žili pro pomoc,
černí pro pořádek v tóninách.

Bílí statní a plní síly,
větší a v mírné převaze.
Černých méně, velikost mili,
jak miliškvíry v podlaze.

Pocit z hudby by nebyl skvělý,
kdyby chyběli černí.
Leč mnohem častěji by zněli
bílí oddaní, věrní.

Tak bychom žili
jako klapky u piana -
- černí a bílí.
Sůl by vždy byla slaná

a cukr zas vždy sladký.
Nebyly by tajemné chvíle,
ba ani křižovatky.
Všechno buď černé, nebo bílé.

Leč nejsme draci, nebo víly.
A ani klapky u piana -
- ne, nejsme černí, nebo bílí.
Jsme jako večery a rána.

Večer, když slunko zapadá
a tmavá noc už spřádá plány.
Leč dobrá, denní nálada
má svůj tah pořád rozehraný.

Ráno, když slunko vychází
a noc už prostě musí spát.
Ale v houštinách, ve mlází
skrývá se ještě temno, chlad.

Ne, nejsme klapky u piana
ani buď léto, nebo zima.
Jsme jako večery a rána.
A to je...to je... to je prima.