Prší

Když první kapky spadnou na zem
a vpijí se do chodníků,
ulice se vyprázdní rázem,
vše zmizí v okamžiku.

Leč jenom lidé mají zlost
a utíkají domů.
Venku v dešti zůstává dost
mladých i starých stromů.

Když kapky deště rozpustilé
letí k zemi, pak s větrem vzhůru,
strom si řekne:"Už přišla chvíle,
kdy umýt musím svoji kůru."

Vždyť i nám lidem přijde vhod,
když dáme si večer sprchu,
která nás zbaví nečistot.
A déšť, toť sprcha z vrchu.

Déšť, to je sprcha nebeská,
je teplá, třebas zebe.
A řekněte mi, kdo dneska
z nás dotýká se nebe?

Ne, nikdo z lidí. Snad jen stromy,
jen jim patří tam v nebi místo.
Rostou a rostou, než je zlomí
čistě bílé nebeské čisto.

Větve jim myjí bohové.
Proč lidé mají divný zvyk
stranit se vody dešťové,
před pravdou prchat pod deštník?