Osudy těla a duše zesnulého poety

Verše mrtvých
linou se z knih.
Oči spolkly,
ústa vyzvrátila
krásná slova.
Mizerný předčítač
v pohřebním hávu.
Škrábe se v rozkroku,
čeká na znamení.

Zesnul básník v máji.
V smutečním autokaru
Karel Hynkem máchá,
nezvedení vnukové,
nehodni dědečka
a rozvedení synové,
nehodni otce.
Sestra Jarmila,
a Vilém brácha.

Hydrauličtí hadi
půlí dveře busu,
dav v poklusu,
hodina daná.
Smrt měří na čas.
Šoupání podrážek,
klepání podpatků,
ušlapali pietu.

Usnulý poeta
nedopsal sbírky,
vyschlým perem
vlahé lásce na papírky.
K stáru věřil všemu, popleta.

Tryzna,
trýznivě vyzná
předtáčené requiem
oporám svých plaček.
Láme se zákoutími,
strašlivě smutnými
zdmi strašnického krematoria.

Zrýmované myšlenky
umouněné sazemi,
odřené komíny.
Spočinout v lučinu,
zdraveny párem lip,
božími mukami
a klokotáním skřivanů.
Splynout v rodnou hroudu
nade vší smrt milovanou
letí...