Okouzlila růže

Ty moře krásné,
tak, až cítím chvění,
byť zrovna umírám
na vnitřní krvácení.

To ta tvoje krása
ta vzala mi srdce,
potom jej probodlo,
tvé "já" až příliš lehce.

Ty jsi nirvána
pro všechny snad smysly,
že jsi však nemilá,
na to už též přišly.

Už mě moc odmítáš,
moc dlouho mlčíš,
vědí ty tvý oči smutný,
jak mě tímhle ničíš?

Mé srdce tě rádo má,
to pro tebe bilo,
proto v tvojí blízkosti
vždycky jako zesílilo.

A přece teď umírá,
ač od tebe kousínek,
to proto, že nepustíš mě
do své duše krajinek.

Za oponou vlásů tvých,
na mě se už neusmíváš,
ale ani nepláčeš,
ty tu totiž neumíráš.

Růže jemná, krásně voní,
čistá jako nová voda,
nádhera však má i trny,
těmi srdce ráda bodá.

 
Už pro tebe dodýchávám,
holka, straň se lásky,
ať ty, jak já, nezemřeš,
pro ticho, pro otázky...