Život

Každé místo má svůj vlastní strach,
na každém tě napadají
jiné myšlenky.

já byl venku, kráčel jsem s hráčkami
na flétnu,
a v té chvíli jsem věděl,
jak to napsat,
ale v této
nevím nic

jsem teď uvnitř, bojím se prázdnoty
a ticha a známých stěn
jsem skloněn nad blokem, jsem opuštěn
a zapomínám, co venku stalo se.
nosím stále brýle na nose, ale
nehledím až do tabulí, ani na okna
a neslyším hlasy spolužáků, nemusím s nimi
mluvit. Sedím nad blokem a jen ztrácím čas.

Když jsem otevíral dveře, dole u schodů,
myslel jsem na "nevyslovitelné".
je nemožné vyslovit tuto věc,
která chce
spojit místa dohromady, sloučit
okamžiky, přivést dívky
a ukončit svou existenci.