sny

nikola se probudila a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby bylo pětadvacátýho 1910, přesně den, kdy se zabil. asi žádné, napadlo ho, než usnula.

(sen první)
ležím
vik mě hladí po vlasech
chci něco říct
mlčím
v polospánku a najednou
vik zmizel
místo něho je tam rakev, studená, držím
ji
vyděsí mě to
potom se sen převrátil, vůbec nevím že vik existuje, je mi
o deset let míň
cejtím se tak
jsme na pohřbu strýčka pavla, nesou rakev
proslov, dojemnej
každou chvíli se někdo rozbrečí
je mi mizerně
ta nesmyslná kondolence a
nemůžu brečet, když vedle brečí někdo jinej

(dialog – mm – soužití)
modelka: nevím co dál... jsem na dně
malíř: můžeš být má múza
budeš mě inspirovat, všechno co uděláš
a já tě budu sledovat, pořád, jako tuhle mouchu (ukáže doprava)
(ticho)
(bzučení)
modelka: chci skončit. oběsím se.
malíř: není tu provaz.
modelka: tak mi dej prachy, koupím si...
malíř: nemám.
modelka: do hajzlu, tak nějaký prášky
malíř: došly
modelka: tak aspoň nůž nebo tak něco
malíř: nikdy jsme nic takového neměli...
modelka: tak já vypiju ty barvy... snad to zabere...
malíř (napřímí se): jestli to uděláš, zabiju tě.

(anna)
pořád mívala strach
že se jednou ráno neprobudí –
pro jistotu přestala spát.

(viktor)
lásko, pomoz mi
visím ve vzduchu
je těžký, neunesu –
spadnu, ne –
nechci konec
přetýkám prázdnotou
možná se před smrtí
člověk cítí jako den
před svým narozením
mám strach že
se znovu narodím
a nebudu vědět
že jsem to já
nebudu
já
bude to někdo koho neznám...

(michal vypráví)
-nepamatuji si své sny
nepamatuji si svůj život
ve tmě chodím ulicemi a vidím
osamělé lidi na zastávkách
holky co se vracejí z tanečních i staré pány s hůlkou
a když přijdu blíž, abych jim pohlédl do tváře
zjistím že jsou to
odpadkové koše -
zneklidňuje mě to.

(sen druhý)
jdeme po ulici
já a vik, nevidím ho, ale pořád mluví
je k nezastavení, krásnej den a slunko
nesu kaktus v květináči, kterej se na mě usmívá
vůbec mi to nepřijde divné
potom jsme u starý trati, konečně uvidím
vika, je vedle mě
rozpůlil se
-kam půjdeme?
jedna půlka nalevo, druhá napravo..
co teď, nemůžu jít jenom s jednou, tvářím se
vykolejeně
vik se směje, tak to udělej taky, říká
-jak? to nejde
-tohle je sen, všecko jde, směje se vik
zkouším se rozpůlit
ale nemůžu, držím přece ten kaktus –
-tak ho tu nech, je to jen kaktus
-nejde to, hrozně mě svazuje, jako bych
ho znala
vik se naštve
řve na kaktus, kaktus se promění v dítě
s trny
dítě vřeští a dře mi ruce do krve a já ho nemůžu pustit protože nemůžu a jedna část vika mě táhne napravo a druhá nalevo a dítě vřeští a bodá a –

probouzím se.