Štěstí v Čechách a na Moravě

Slunko sžíralo okenice
a rám oken, ten žárem plál.
Vzplálo též Štěstí jako svíce,
plamen ho táhl kamsi v dál:

"Přec nebudu se doma péci,
když péct se mohu klidně venku."
Tak sbalilo si svoje věci
a pěšinou už za chvilenku

kráčí, co noha nohu mine,
občas se někde zastaví.
Potkává též poutníky jiné,
jež tíží osud bolavý.

Potkalo třeba Žebráka,
shrbeného tou tíhou let.
Ale Točníka neláká
otočit se, spěchá dál hned.

Našlo i opuštěnou Pecku,
našlo ji blízko Nové Paky.
Leč někdo třešeň snědl všecku,
někdo nemyslel na Žebráky

Jinde se Houska pyšně vzpíná,
je nejkrásnější ze všech housek.
Leč je lakomá, pyšná, líná
Žebrákům sebe nechat kousek.

"Vedle" se zas s Lednicí srazí,
až podiví se to mu chladu
a řekne: "Řeknu vám, mí drazí,
už nechci vidět žádných hradů."

A vzteky kopne do Kamene,
zasyčí:"Což mne je málo?"
Nakonec, celé rozvzteklené,
tam po cestách se rozsypalo.

Tak zase končí jedna z cest,
další k nám teče však jak proud.
Což není plno hradů, měst,
kde Štěstí dá se naleznout?