Koncert

Až moje jméno vyvolají,
tu na mou duši sedne stín.
Ta chvíle opředená taji
je douhá jenom pár vteřin,

ale mne se zdá nekonečná
a otázek si kladu moře.
Tu slyším : "Vždyť to je ta slečna,..."
to, když stojím až tam nahoře.

Až tam nahoře, na podiu,
tam nahoře, v těch výšinách.
A nevím, jestli ještě žiju,
či zabil mne ten silný strach.

Usednu mlčky ke klavíru,
mé tělo jak struny se chvěje.
Ač obvykle mám silnou víru,
teď jsem jen plna beznaděje.

A potom přejdu na flétnu,
flétna, to je má duše druhá.
Když těžká místa přelétnu,
končí má role dobrodruha.

A když svou starou harmoniku
násilím potom rozhýbu,
skládám jí miliony díků,
že nepomýšlí na chybu.

Pak opět skončím u piana
teď ne však jako sólista.
Dvoustránka notami popsaná
civí na mne, jsem nejistá.

Nakonec hraji v kvartetu,
a strach už všechen opadá.
Jestli teď něco nesplatu,
vrátí se dobrá nálada.

Nespletla, slunko vyhání
z duše mi všechny zlé mraky.
Leč to nejhorší na hraní
teprv přichází - rozpaky.

Na tom pódiu světel lesk
je silný, bolí z něho hlava.
A dlouhý, hlasitý potlesk
mi také klidu nedodává.

Proč na podio schody vedou?
Nechci mít tak vysoko nos.
Proč přestat tleskat nedovedou?
Já přeci nejsem virtuos.