Obálka

Odemknu klíčkem malinkým
poštovní schránku nedobytnou.
Otázky houstnoucí jak dým
se mého strdce rychle chytnou.

Hledívám tiše do dálky,
či na zvoničku u kostela.
Co skrývá vnitřek obálky?
Co skrývá její vnitřek těla?

A hele, ještě účtenky,
na ty bych málem zapomněla.
Však stále moje myšlenky
přitahuje ta Bělobělá.

Je čistá, téměř jako nová.
Bez známky, také bez adresy.
Tu jednoho malého slova
však moje oko povšimne si.

Ty čistě bílá, pevná stěno,
řekni mi, řekni, já se ptám,
kdo na Tě napsal moje jméno?
Kdo přinesl Tě až sem k nám?

A moje srdce jenom vzdychá
a neklade už dotaz nový.
Obálka je tak krutá, tichá,
na mé otázky neodpoví.

A tak ji vezmu do pokoje,
tu, která nese moje jméno.
Já nechci s ní vést žádné boje,
navždy zůstane zalepeno

tajemství, které v sobě nese.
Leč duše moje nemá klid,
ruka se celá chvěje, třese.

Tak mám ji přece otevřít?