Někdo něco říkal...

„Zastav se lásko a nadechni se
jenom teď a víc už ne...“

A nad Senegalem nám utekl vzduch
jeli jsme za ním a chtěli ho vzít s sebou,
jeli jsme za ním, nonstop, dopředu, zahazovali jsme
prošlý dny do kanálu a zapomínali a nezastavovali se a všecko
fungovalo,
večer jsi chytala děravejma dlaněma čtvrtku měsíce
potom spad do jezera, který tam nebylo,
a na silnici ti kamion
přejel vlasy
musel jsem ti montoval hlavu a srdce zpátky, asi jsem to podělal,
každý ráno jsi pak sbírala mrtvý kameny u cesty a pohřbívala je
do písku
ležel tam bezďák, přikrejval se krabicí a vykládal, že si z ní postaví plachetnici
a až zemře, tak do ní nasypou jeho popel a pustí to celé po vodě
a on
tak obepluje celej svět,
seděl takhle pořád na jednom místě a mluvil a mluvil o tom svým jediným snu
a pak se jednou sebral, odešel do moře a nikdo prý
ho už neviděl,
a dalšího dne někdo sebral krabici, tu JEHO krabici sebral a zahodil
do vody, TU JEHO KRABICI sebral kymácela se kolem břehu, kymácela se kolem
břehu
bylo mi zle
myslel jsem, že je konec
vyblitej mozek, před očima mi lítaly písmena
chtěl jsem je přečíst, ale vždycky se vsákly do vody
podíval jsem se na tebe, vypadalas jako mrtvá
zlato, tak vygumovaná, a před tebou, na hladině, se chvěl papírovej parníček
čuměl jsem na něho a pak mi došlo, že je náš, že čeká, až do něj někdo nasype
naše těla zpopelněný sluncem,
zdrhali jsme pryč
pryč, najít všecky ty dny, co nám
protekly pod rukama, a nalepil se na nás jakejsi François, rodilej Francouz, co si v Alžíru
demonstrativně podřezával žíly jen proto, aby bojkotoval vedro,
a jinej blázen
zas vydezinfikoval nebe, aby začalo brečet
a tvoje vlasy se zapletly
mezi kola
nestihlas ani vykřiknout
slzy a pot
nevidím na cestu
merde
...
zatracený slunko