Sognare

a takhle je to správný
vykřesat nulu z nultýho bodu
rozpouštět se v rytmu shnilejch mandarinek
nalejt zelenej koktejl do hlavy a donekonečna opakovat
ty prázdný fráze
-a vesmír je všechno a všechno je nic, ten chaotickej smysl v nesmyslnosti, ty světský manýry, vyser se na to, stejně to nepřežiješ, ty potrefenej kohoute co sis spletl pokoj, ach-
tak takhle je to správný, jak ty idioti
vychlemtali nabobtnalej mozek, už pár let po záruce a vrátí se a bude ječet
ty namachrovaný řeči, kukuče jak z cukrový vaty, průhledně a úplně na dně
a průhlednej se brodí kanálama a na plesnivejch mracích a řve
-vrať se, zlatíčko moje- nadobro zešílel, jediný štěstí je
že o tom sám neví
a takhle je to správný, nic nevědět
nic nedokázat a nic nemít a nic neztratit a ztratit SE a nic
neznamenat v tý pološílený mašinérii a nic neztratit a NIC a
useknutá hlava deset vteřin klapala pusou naprázdno a pak přestala
dívali jsme se spolu na nebe a čekali na novej den, na zejtra,
a zejtra, zejtra to zvládneme, zejtra bude všechno zejtra bude líp, podívej, zejtra, a on našel potrhanej list ve tvaru plachetnice co se začal šíleně smát a pak se rozbrečel
a ona řekla

nevím kterej byl den
na opuštěný cestě jsem potkala robota, vypadlo mu skleněný srdce
a rozbilo mě.