Mám touhu vlčí!

Dívám se tiše na nebe
a duše má si sní,
když si vzpomenu na Tebe,
smutkem to zavání...

Hvězdičky hledí s účastí,
měsíc stříbrně hladí,
myslím na tiché bláznovství,
kdy měli jsme se rádi...

Co bylo, už je prchlým snem,
vzpomínkou alba hodnou,
rozmlouvám tiše s měsícem,
když bloudím zemí rodnou...

Je to vlatně jen monolog,
/stříbrný kotouč mlčí!/,
zamyšlen hledím na potok,
v srdci mám touhu vlčí

zvednout svou hlavu nahoru
a za úplňku výti
tu píseň promarněných snů,
co bere mi chuť k žití...

Ale že také člověk jsem,
já veršů pár sem vložil,
ukrývám touhu v srdci svém,
co k nohám bych Ti složil,

kdyby šlo nazpět vrátit čas,
jinak vše mohlo býti,
mohli bychom být šťastni zas
chyceni v Štěstí síti...

Ale nic nelze vrátit zpět,
kupředu třeba jít,
i když mne dosti mrzí svět,
přec povinnost mám žít!