Nad krajinou mraky

Nad krajinou mraky
jdou,
jak stádo koní běží prérií,
denně zlobí se a zase promíjí,
jsou
stejné jak my taky.

Nad krajinou mraky,
jak moře, nekončící nikde,
dlouho,
dlouho už tu jsou.

Každý z nás
snaží se žít svůj příběh,
trápit se co bylo a
bát se, co přijde,
moc cenu nemá,
tušíme,
víme...

Čas od času každý z nás
potká vlnky volání,
někdo cítí je a přijme rád
jiný je třeba odhání...

Jiná být se nevyplatí,
ale možná...

Možná se to ztratí
v propasti času
zase...

Umíte to,
cítit, 
co si lidé myslí...

Černý samet nebe
každou noc
hvězdy nám odkrývá
a někde dál,
co asi je...

Kdo asi volá.

Svět není plný lidí,
jako jste...

Tak jak v písku zas
nejsou drahokamy časté...

Občas najdou se ale.

DÍKY.

Nad krajinou mraky
píší to,

co já nechci zapomenout,
vzpomínek pár
nezapomenu nikdy.