Přelud

Z nejtajemněších stínů mého srdce
opět vyšla tvář jedné mladé dívky
je to krása, ale věřit se tomu nechce,
myšlenky zamotané jako nitě cívky.

Je to jen přelud, co mi tančí ve snech,
nikdy tančit nepřestane, srdce mi ničí
krásný anděl, co potkávám ho ve dnech,
každou chvíli na mě nějakou past líčí.

Pokaždé má tak nevinný pohled,
co bodá mě do srdce jako trny růže,
ta úmorná bolest je vždy na dohled,
trny se mi zarývají do citlivé kůže.

Se svitem ranního východu,
sen se mi pomalu rozplývá,
vše začne při slunce západu,
tak, jak už to ovšem bývá.

/sen se jednou rozplyne,
ale zase přijde chvíle,
kdy se vrátí
a už nám ho nikdo nevezme/