Zahradní úpravy a Legenda o ráně

---
Zahradní úpravy

Tak dneska stříhali v zahradě hořící keř.
Jeho hvizd značil nám, kde rostou větve.
Skoro jak vzpomínky chlácholil protistůjce.
Tak jako vesmír, jenž rozlil se po obloze.
Tak vyhnědl a postupně opadal, list s listem.
Už neviděl, jak mu odvádějí neteř.
Své vlasy z plamene dala, víc nemohla.
Na pustém poli osiřel tekutý havran.

---
Legenda o ráně

V noze byla díra, po okrajích tekla krev,
střecha náplasti vlála bez účelu,
nad tou dírou do hloubi zející, cítila úzkost.

Kdo se zbavil nůžek na zahradní římse
daleko od slunce, jejž kryje kaňka stromů?
Kdo je rozevřel, kdo je sem dal?
Kdo způsobil, že tu leží v prachu?

Z bílé židovské dívčí prastaré nohy
řinula se krev, řinula se mohutným proudem
až měl kdosi pocit, že z té krve
vzrostou stromy, dotýkajíce se nebeské klenby
v několika místech, v několika bolavých
dotykových bodech.

Mnoho očí, kruhů slunečných, diamantů v mlze,
sledovalo to, vidělo to,
směrovalo to.
Sešněrované torzo s vypíchanýma očima
pomočilo se. Tur rozumně přišpendil okno na slunce.
Vlak židovských dívek jel po kolejích zahradou.
Vlak židovských dívek, trhajících si prsa
a hluboce vzdychajících. Torzo pomočeno stálo.
Pomočenou sebou, pomočeno jinými. Všemi pomočeno. Stálo.
Stálo si. Na svém nejrozsáhlejším domovním zvonku,
jejž vyleštil ten legendární trýznitel. Smál se.
To on odložil zkrvavené nůžky na zahradní římsu.
Pak spadly ze zídky. Uplakané děvčátko, židovské,
nemělo tu nohu, ze které by tekly proudy teplé chutné krve.