Rekrut

V čas jelení říje
tvá milá cosi šije,
já zase utíkám
a nevím kudy kam,
sluníčko nesvítí,
na louce vadne kvítí,
na poli bubáci
šediví panáci,
všude se stmívá.
Tak už to bývá,
když rekruti jdou.

Košile hotová bude už brzy,
milá však nevidí na ni skrz slzy,
slzy, co milého nenavrátí,
zdaj‘ se být marná naše přání,
přání, ať milý je doma,
Gomora ani Sodoma,
ať už nikdy nepřijdou,
ať zemi máme svobodnou.
Všude se stmívá,
tak už to bývá,
když rekruti jdou.

Smrt už je jistá,
k bitvě se chystá,
bitvě, co milého
nevrátí živého.
V košili nové bude se bít,
za milou vrátit se chtít.
Malá jen naděje je,
že tu vřavu přežije.
Všude se stmívá,
tak už to bývá,
když války se vedou.

Milá pláče, hrana zvoní,
vojáci jdou cestou polní,
vrací se zpátky
ze zbytečné války,
milého pohřbili bez rakve, bez svíce,
nikdo se o něm nedozví více,
ostatní jsou na tom podobně,
zemřeli dobrovolně?
Všude se stmívá,
tak už to bývá,
když války se vedou.

Na jaře rozkvetou na trní růže
zbarvené jak krví vojáků kůže,
bojiště sluncem ozářené.
Už si nikdo nevzpomene,
jen milá doma pláče,
chvěje se, jak vylekané ptáče.
Jenom v naší chalupě,
už nejsem sama, už jsme dvě.
Zase se stmívá.
Tak už to bývá,
když války se vedou!