Malá schizofrenie ve dvě v noci

Lidi...
všude kam se podívám spousta lidí...

Tak Proč?
Proč sedím sama..
sama ve velké bublině mé imaginární reality...

Nechápu...
Nechápu proč nechápou.
Nechápou,že já nechápu a já nechápu,že oni nechápou..
Nechápem se navzájem..

A to je špatně..
VŠECHNO JE ŠPATNĚ!

Alone?...
...Samota?
Samota-to slovo!
Slovo,které je mým denodenním společníkem.
Jediným..

A já se ptám.
(na co?)
Mám spoustu otázek
(ale ta jedna)
Nedá mi spát...

Ve dne spím,
po nocích bloudím v myšlenkách.

Labyrint světa, labyrint srdce
(labyrint duše...)

A kde mám své pruvodce?
Takový luxus mi nebyl dopřán.
Všezvěd všudybyl anebo Mámení?
...obojí a zároveň ani jedno...

Není mi dáno užívat si života.
Můj uděl je
..můj úděl je žít ŽIVOT.
Život bez pozlátek a růžových brýlí.
Život složený ze štřípků utrpení..

Jediná kamarádka mi je
vodka s džusem,
stojící přede mnou
a modré LMko,
vpouštící do mě nenápadně smrt.

Nerozumím,
z jakeho duvodu tu kýženou úlevu
nepřináší již ani onen zázračný elixír.

Snad aspoň ta smrt,
vznášející se nademnou v nenápadném obláčku dýmu
(tak nenápadném a přece tak mocném)
přinese to, po čem toužím..
..vysvobození..
../smrt?/

Anebo ne?
Vždyť já vlastně nechci umřít...
chci žít...
/myslím/
Žít,ale s porozuměním..

Pochopí to někdo?
těžko..

Každý ma svou spřízněnou duši,
někoho, kdo porozumí..

TAK PROČ JÁ NE ?!?!

Co dělám špatně?
Opravdu jsem tak moc jiná?
To nikdo nedokáže porozumět mě?
mě jako osobnosti, mě jako MĚ?

Existuje-li nějaká vyšší moc,
proč dovolí abych dokázala
vyslechnout, poradit, pomoci
ale nebylo nikoho,kdo by vyslechl mě...?

Kolikrát jsem slyšela
tu trapně ohranou frázi-

"Jsi silná osobnost,
obdivuju Tě, jak si dikážeš se vším poradit! "

Jo...
poradím si se vším, co netrápí mě.

Nevím,jak dlouho to ještě vydržím.
Nevím kolik času ještě mám,
než se pod tíhou všeho
sesypu,
jak domeček z karet...

Najde se alespoň potom někdo,
kdo by měl snahu ten domeček znovu postavit?
Dát mu nové základy,
na kterých by se dalo znovu něco stavět?

Chci to vůbec?

Co když opět,
zas a znova,
vznikne to, co tam stojí teď?

To nechci,
ale co vlastně chci?

Aby se vše zbouralo a znovu postavilo?
Kdo mi v tom případě zaručí, že podruhé to bude lepší?
A potřetí? počtvrté?

Nebo mám dál doufat?
Že čas vše vyřeší, že všechno bude fajn...?!?

DO HAJZLU JÁ CHCI,ABY TO VŠE BYLO FAJN TEĎ HNED!!!!

Nečekám už dost dlouho?
Ne..?!?!
Při vší snaze,
nemám na dalších několik let čekání už sílu.

Nevím...
nechám to osudu.

Třeba vydržím,třeba ne...

Teď asi dopiju tu vodku co předemnou stojí.

A dál?

Půjdu spát...

Prý ráno moudřejší večera....

uvidím,co je na tom pravdy...

/a propo- KTERÉ ráno ?!?/