Zloděj

Sedím na břehu rybníka.
Světlo bledého měsíce
se pohádkově dotýká
mé jemné, tenké udice.

Sedím na břehu potají,
jen hvězdy sledují mé činy,
však páchat mě je nechají,
čímž ze mě padá pocit viny.

Sedím na břehu bez slova,
jen mlčky s trávou rozprávím.
Splávek se pohne. Zase. Znova.
A opět pohnul tělem svým.

To roztřásl ho jenom chlad,
který i mne se zdolat chystá.
A nebo že by přece snad...
Svým chováním si nejsem jistá,

zaseknu ale, táhnu rybu,
úhoř, no ano, už ho mám.
Udělal, chudák, úhoř chybu.
Obracím pohled ke hvězdám.

Káravě na mne hledí z výše.
Tak plav, úhoři, můžeš žít.
Pak na břehu dál sedím tiše.
A kradu rybám z duše klid.