Mému nejmilovanějšímu vrahovi

Kdysi si byl dítě
chytil si matku do své sítě.
Matka tvá tě chovala
nikdy se tě nevzdala.

Až jednoho dne,
žena tě přivine:
"Matka tvá,
jinou práci má."

Šeptala ti do ucha,
ty tiše, nic netucha.
Slzy na tričko pouštíš,
své matce neodpouštíš.

Sám v dáli dospíváš
jen smutkem oplíváš.
Život tě naučil
a ne že by tě nemučil.

Byl si sám
a nechtěl si víc
než mít komu říct
"jak rád tě mám."

Pak nápad přišel
a ne že by z tvé mysli vyšel.
Složit několik sonetů
a posílat je po netu.

To je tvůj cíl...
vydržet co možná nejdýl.
Si jako zvíře ukryté v díře,
hraješ si rád na rytíře.

Si to ty kdo má je rád
a celé je chce znát.

Každou vášeň, každou touhu,
hraješ si na hloupýho slouhu.
Dostaneš se pod kůži
a daruješ jim rudou růži.

Potom co je máš
Začneš se chovat jako hráč.

Slova lásky sladce zní
zpíváš píseň poslední.
Než zavřou svá sladká víčka
a kol proletí vlaštovička.

Možná vraždíš z lásky
a zabíjíš tak něžné krásky.

Chuť teplé krve
co z rány se rychle hrne
tep dívčího srdce,
bije tak prudce.

Bolest odchází
a dívce teď nic neschází.

už zavřela bledá víčka,
a jak život zhasla svíčka...
Co teď se stane
z mrtvých přece nevstane.

Nyní nad jejím tělem,
lehce pokrytým sněhem.
Zasteskne se ti
po lásce a tvé oběti.