Hymna zoufalce

Křídla jenž omývají oblohu
Pocity jenž zatemňují duši
Přesto vše co jsem již zažil
Smát se již nemohu

Utrpení bolest a zmar
Mým denním chlebem jsou
A když pojde slunce žár
Opět nové myšlenky temné vládnou myslí mou

Naději jenž měl jsem v srdci
Schraňoval a choval jako poklad nejdražší
tu sebrali mi vlci
jenž se v lidských kůžích plíží

Svět pro mě byl jen matka
Jenž svého syna vhodila do arény plné šelem
A když kolem mě vypukla ohavná jatka
Mé srdce se dusilo žalem

Vše co mi zbylo
je pouze neštěstí a hněv
A proto zde stojím s lanem konopným
Smotaným jak klubko střev

Stolička jenž jednu nohu nemá
Je to poslední co mě zde drží
Já naposled pohlédnu na modrou oblohu
Skočím a okolo mě jen mír a temnota…