moje srdce přetéká fialovým spádem

vzduchem se nese zvuk stále silnější
nehledě na něj, jsem stále línější
nehledě na nic, stále jsem línější
nehledě ničím, očí nemaje

kdy
kdy
kdy
mě
přestane
svědět
ruka
na
noze
položená
jako žena roztoužená?

kdy
uhne
úhel
sluneční
měsíci
na
nebi
u
jejich
stanu
duše
v kruzích
marně
jen tak
ze zoufalství
pro zoufalství

Ach, Ludmil dnešního dne vylezl na vysokou skálu a tam přemýšlel o životě.

bílé, dálné, tupé skály
není to však můj život, jen žiji
tebe píseň uspala-li
napiš vlastní elegii

kusy nevěrného jsoucna
lepí se mi na paty
jsem nesvobodný, zajatý
k ničemu jsou přání vroucná

k ničemu polibky neupřímné
vniveč vejdou tupá objetí
to, co zničí, zničí i mne
jsem jen dočasně, nač
lháti

Dvoje naše stopy v jednom sněhu
tři naše lži v jedné ruce
cit se vyjadřuje, navazuje něhu
a když pláčeš, přijde revoluce

Duše dřímá, vzduch se jimi třese
ty uvězněné slzy, roky mlčení
já vzpomínám si, že jsem chodil v lese
a že jsem hledal východ z vězení
jakého?

Hle brýle se naplnily slzami.