Totální cit dvě

nejsem s to vyjádřit smutek svůj slovy
vezmi mě, amélie, pod své básnické krovy
naděl mi, viktore, meč vzteku
usměj se, lepitlapko
neurobeate, reku
jsem výraz posledního heku
jak

co zase jak

Satyr se sklání nad mou groteskní hrobkou, soudí, že básnictví je zbytečné, podpírá svou těžkou hlavou, svou cynickou, těžkou hlavu, kouří cigaretu.

a vlání plachet améliiny lodě
už říká
už zve
už

ale nikdy ještě ne
amélie svoji loďku neodpoutala
a jestli ano,
nevejde se

Pohneme se. Živé vítězství na obzoru. Věčnost je skutečnost, jdeme.

Konec. Výhas.

Raketa letí do prostoru, ruku podává něžné dívce.

Poslední symfonie. Beethovenova.

Kdybych byl na skále a lidi by mě milovali, neplakal bych více.