Jeřábi

Bílý jeřáb přistává
a mává perutí
lehce, jak habrů koruny
si češe hřeben větru.
Trochu se liší od páva,
mírně od labutí,
snáší se na zem od luny.
Je malý přes půl metru.

Přistání křísí naději
pohřbenou v černé rakvi,
ukrytou v haldě kamení.
Lidé ho v davu pouštějí.
Jeřáb však ví,
že vítaný zde není.

Smutně se dívá do davu,
pohled jej k slzám nutí.
Křídla si sklápí ke hrudi,
zobákem k zemi míří.
Trochu se liší od pávů,
mírně od labutí,
věří, že naděj probudí,
že víra neosiří.

Bělostí křídla oslní,
sjednotí, semkne dav
a pořád silně věří,
že ho radostí naplní,
a je zvědav,
zda pomůže mu peří.

Za ptákem padá z oblaků
na lidi trocha štěstí.
Padá do vlasů na hlavu
s tak zvláštní sladkou chutí.
Jeřáb se vrací do mraků,
vzlétá výš z náměstí.
Trochu se liší od pávů,
mírně od labutí.

Chtěl vrátit světu radost,
skrýt žal hrůzostrašný,
jenž ti srdce hlodá.
Naděje je silná dost,
když zas z kašny
teče čistá voda.

rec: Hle blesk a pták, jeho křídla jsou černá,
černý jeřáb, symbol smutku, slétá