V hávu všedního dne

Nakonec to přece jen přišlo,
v hávu všedního dne.
Bíle dezinfikované jitro.
Bolest v prsou se ti dme.

Naproti oknu v leže z postele,
o dva dny dříve, než přijde neděle,
v bolesti se potichu modlíš,
s andělem nad hlavou o milost prosíš.

A po noci prý vždy přijde ráno,
s výjimkou zatmění slunce,
co psáno není, není ani dáno,
nenávist chovám ke zvuku zvonce.

Já naději ukrytou mám pro tebe,
sestřičko zoufalá v blízkosti Smrti,
je spoutána pouty hebkého pramene
vlasů, s nimiž život vrátí se ti.