To byla má první...

Je jeden člověk, kterému vše bych chtěla dát,
je jeden člověk, kterému černou tuší na kůži chci psát.

Psát slůvka milá a laskavá,
velkými písmeny, jak velká je láska má.

Má modré oči, krásný smích,
každá květina rozkvétá na jeho dlaních.

Dokáže pohlédnout člověku v duši,
co v ní vyčte dá se vyjádřit růží.

Dokáže obejmout jako nikdo jiný,
obejme vždy, v tu pravou chvíli.

Umí vycítit smutek a stesk,
poradit, pomoct, myšlenky urovnat zpět.

Je velmi milý, hodný a laskavý,
jak pravý gentleman, přesně takový umí být.

Během chvíle tuš na kůži bledne,
ale moje láska, ta zatím nechřadne.

Ví, co k němu cítím, nechce mi to samé dát,
jeho rozum velí mu čekat a stát.

Pomalu mizí, písmena psaná,
uvadá pomalu má láska neopětovaná.

K životu může ji znovu oživit,
stačí jen jeden polibek a trochu chtít.

Bude vůbec chtít, mou lásku opět probudit?
To se ještě uvidí, to nikdo nedokáže říct.