Jen prosté dík

Staletí vepsána do našich duší,
moudrostí vzájemně plníme uši.
Ač nikdy nespatřena růžová její líc,
já toužím jí býti blíže a víc...

Poselství, jenž mluví z jejích úst,
hltavě přijímám a přitom držím půst.
Poznání opojné kosí v lese mých myšlenek,
vracím se a navlékám znovu se do plenek.

Svorně si stojíme v blízkosti životů,
netřeba pout, netřeba pivotů,
kráčíme společně a přeci zvlášt,
halí nás tajemný společný plášt.

Přemnoho díků nad její hlavou,
vyzdvihnout jich, to je mou snahou,
ona snad rozumí a mlčet mohu zas,
v očích mých nalezne děkovný jas.