V parku

I.

občas se napnu
občas se zapnu

tráva suchá v trávě vlhké
ruchy všude kolem
bílé baty, bílého znamení
v hlíně mezi štíty ploštic

když jsem se na chodbě otočil
rozevřel zubatá ústa svá
zakryla sis oko dlaní
a řekla "Jéžiš"
vyběhl jsem ven pak tak rychle
a stále jsem ale takový jaký jsem byl

psi na mě nemohou
děti které běžíce ukazují na pobřeží
na mě také nemohou
smrt na mě nemůže
neboť jsem doma
tam, kde znám každé místo
každý strom
každou včelu
každý prd

mravenci mi lezou do rukávu, šimrá to
slunce blýská metafyzikou bláznů
smrt o berlích jde se svým manželem pít alkohol
a oko je navždy stisklé tou dlaní
a trapnost je navždy s námi přítomna
a nic z toho nikdy nijak nepomine
a moje písmo je ošklivé
a listy jsou pokroucená mrtvá těla
a ptáci zpívají a svítí zeleně
a já upadám a sedím ve stromě
a moje křeslo mě nakonec obejme
tak jako lůžko u nehtu u palce
je milé velké, modré, polské holce

neboť pláč léčí rány na něž padá
a smrt nepromluví jen nastaví záda
tobě vypadne zbraň z ruky a klesneš do hustého prachu
který ti zalepí ústa i oči
jen světelné cosi poleze ti po sešitě
nicméně tvoje ruce už má tanečník
jenž hvězdu ukrojil a snědl
a pak si na ni sedl.

II.

přestaly mě napadat věty
dnes v parku byla modrá obloha
slunce jisté bylo a letadla i ptáci
Svět je zničen člověkem. Člověk světem.
příroda je nejhorší matkou muže
zvedáme nože ze země a osvobozujeme se
vrážíme čepel do země a rozevíráme ji
kdo vytáhne Excalibur? nikdo dnes není sám
a bez jazyka. Zavřít oči. Zavřít dlaně
zavrít tělo. Jdeš v sobě od Boha
a stále jsi svobodný. Na věži přítomen
vyzváníš jako stůl. Pojď se mnou,
budu se smát, rád, že jsme spolu.
Nedotknu se tě a rád se tě zbavím.
Reflexe o sobě má jaký smysl?
Absorbce o sobě má jaký smysl?
Dalšího dne dál nebudu muset věřit
protože smrt je přirozená
a milosrdenství!