housle

zhasni na mojí střeše,
ohřej mi ruce,
netvař se zas jak,
vždyť ty víš,
nevím, proč se mnou nemluvíš.

A mám horzný strach
a taky vztek,
pomerančový nebe rozpustily slzy,
utopil se mi v nich kocour,
byl černej a bylo mi ho líto.

Jenže tys nekřičel,
myslel sis, že se jen schoval.
bojím se, co bude, až ho nenajdeš.
Ta si asi zlomím vaz,
protože potkat tě v černém hávu,
je horší, než chodit
s vránou na kabátě...

neumíš na ty housle hrát
jinak než falešně?