Ztracená v umění

Ztracená.
Ve vlastním domnění
na vlně soužení,
v závoji umění.
A tam, kde nenacházím slova,
tak píšu dál a dál,
stále dál a znova.

Smysl života,
ten v moři zmatků hádám,
beru tužku, papír do ruky a umění skládám.
A vlastní pojetí toho co bylo,
je a bude,
hned změní se
a pak jen chaos tady všude.

A najít sebepojetí ve velkém chaosu obětí,
dojetí, a to co stále trvá,
bude stále žít v nás ta naděje,
co sedí němá,
v koutě tam,
daleko,
od všech
provinilá.

Ta ztracená,
proti těm v čele dál nevinná.
Z vlastní myšlenky duhu udělá.
Pak se podívá.
Do dáli tam nahoru,
do nebe,
kde je to, co hledá.
A jako duha pustá,
drží se
mezi dobrým a zlým,
tak jako sama vzrůstá,
já stále skládám rým.