Zanícená dáseň

Proč nenapsat báseň
o vlastní ošklivé zkušenosti,
těžce zanícená dáseň,
bolest střílí až do kosti.

Oteklá dáseň i spodní patro,
ani krk díky otoku už hubený nemám,
jak ještě nikdy měto draplo,
mám teď tři brady, jak Miloš Zeman.

Zubař nad tím lomí rukama:
"Je to zralé na chirurgický zákrok!"
Ještě to zkouší s antibiotikama,
ale zánět prý má pořádný náskok.

Jako, že jsem ateista, "díky Bohu"
antibiotika se ještě chytají,
bez Algifenu zase spát mohu,
zlé bakterie vesele chcípají.

Tak jednoduché to ale u mě být nemůže,
zůstalo tam zánětlivé nalité ložisko,
tomu už prý skalpel jen tak nepomůže,
pocit, jak před kastrací psisko.

Zachraňuje mě lokální anestezie,
dáseň i jazyk už příjemně brní,
řez skalpelem se tak v pohodě přežije,
teď se však ústa humusem plní.

Ústa plná krve a hnisu,
nevěřil bych, co toho bylo,
naplival jsem určitě plnou mísu,
slabší kus by to snad položilo.

Zlaý hřeb na konci básně,
druhý den hned další zákrok,
žhavící smyčkou okrajování dásně,
z toho by už jeden dostal amok.

Žhavým drátem krájení dásně,
i pod lokální anestézií
zní hustě a vůbec ne krásně,
těžko to lze nazvat poezií.

Puch spálené lidské tkáně,
tak o tom už teď vím svoje,
snažím se to nečuchat, marně,
obzvlášť, když je ta tkáň moje.

Teď už jsem v pohodě,
bez dásně, ale i bez zánětu,
neponechal jsem nic náhodě,
a tak je tahle slátanina na netu.

Zbývá poděkovat zubaři
za příkladnou péči,
příroda sice uzdravuje,
ale skalpel, ten léčí.