Sonet smutného dne

Splašenost já chytám a hvězdy neřeknou,
co držet bych chtěl v horkých rukách.
Nevydala láska, nevydal mi život a touha v něm
jsou jen skrčená slova vymačkaného papíru,
a na to krev mi tuhne v žilách jako u narkomana
po poslední dávce…

Já k němu asi nemám daleko když jointa si zapálím
a rozdmýchám svůj boj sám proti sobě, a láskou
u kořene prokleté, u kořene hnijícího stromu.
Já zpitý jsem snad jak Rimbaud v opilém korábu,
bez přístřeší, peněz a ze zimou v při.

na záchodě ve Vivě sedím a poslouchám svůj vzlyk,
kde překrývají kapky mé štěstí a etudy smutného dne.
Pod sebe plivu jako z hlubokého kaňonu a pod kšiltovkou
spásu hledám, ale ta je marně ukrytá někde výš
než pod ubohým mým textilem.