Pro Tebe

V kapse mi zbylo pár zlatých klasů
z loňského léta,
dívám se za něžnou pavučinkou,
co ve vlahém vánku si létá,
třpytí se v paprscích slunce.

V tom letu je síla a odhodlání,
něžnost i prokletí,
vánek však pavučince brání,
sama neví kam doletí,
kde její krása se zachytí.

A já tu stojím v tom objetí,
jak ta pavučina se do srdce vplétám,
strašně se bráním tomu prokletí,
ale cítím, že i já v tom vánku už létám,
pomalu a tiše se vznáším.

Chci za Tebou vysoko do nebe,
do modrých dálek zrádných.
Chci zase se podívat na Tebe
a slyšet Tvůj zvonivý smích,
alespoň ještě jednou, znova.

Nemůžu, jsem v jiném náručí
a je mi v něm tak krásně,
srdci se však jen těžko poručí,
proč odešel jsi tak časně
a mě tu nechal stát.

Jsi pryč a já v náručí usínám,
v myšlenkách pořád jsem s Tebou,
zlobíš se, že stále vzpomínám?
Jsi v těch dálkách co mrazivě zebou,
díváš se na to, co se rodí.

Odpusť mi, odpusť, že stále si vyčítám,
že nemluvila jsem, i když jsem měla,
a že tak trochu počítám
s tím, že vtělil ses do anděla
a pořád nademnou bdíš.

Tak loňské klasy tiše šustí,
když svírám je pevně v dlani,
nikdy mě úplně neopustí
ta naděje v další setkání,
budu se na něj těšit.