Zmatená

Zmatená...
snažím se najít úkryt mezi čyřmi stěnami
připomínajícími vězení z krabičky od sirek.


Opět se ukrývám sama před sebou.
Před sebou i celým okolním světem.
Zbaběle prchám před vlastními výčitkami
a v zoufalé snaze utéct a schovat se
pronikám stále hlouběji do nitra mého prohnilého já...


Schoulená tiše v peřinách počítám minuty.
Minuty,hodiny,světlené roky
dělící mě od mé nezadržitleně se blížící zkázy...
...zkázy jménem rozednění...

Od okamžiku, kdy všechno zmizí.
Celý ten bizardní svět imaginárních pseudorealit,
tvořených postupně, během jediné noci
mým pokrouceným myšlením
a překrouceným pohledem na svět,
se v pár okamžicích
zbortí,zhroutí,sesype,rozpadne,zničí,zanikne.
Jako domeček z karet.


Nezůstane nic,jen pocit naprosté prázdnoty
hovící si tam hluboko uvnitř mé fyzické schránky
a stahující mě každým okamžikem níž a níž...
...blíž a blíž cestě vedoucí přímo k bráně do Pekla.

Je to povinně dobrovolná placená daň.
Proč ale mám platit daň tak vysokou?
A za co ji mám vůbec platit?

Inu,každá srandička něco stojí..
...něco míň, něco víc...
Já si ďáblužel sama od sebe vybrala jednu z nejdražších.


Proklínám...ten den...zase...
/po kolikáté již?/

Den, kdy jsem prvně okusila plody tohoto
sněhobílého hořkého zakázaného ovoce.

Den, kdy jsem nedokázala
/a ani nechtěla/
říct NE

Den,od kterého prožívám tyto bezesné noci.
Noci plné zmatených absurdních myšlenek a činů
s hlavou zbaběle strčenou pod polštář.

Nocí, které tak z hloubky nenávidím,
až jsem s hrůzou zjistila, že je vlastně miluju.

Nocí, které mi změnili celý život,
a které ho stejně tak změní každému,
kdo zažije byť jen jednu jedinou...

Ale zároveň také nocí,
ve kterých si sama určuju pravidla svých světů.

Nocí, které si už od nikoho nenechám vzít.

Nocí, které nemůže pochopit nikdo,
kdo je neprožil na vlastní kůži.

Nocí, které nikdo nemá právo komukoliv vyčítat.

Noci tak nekonečné a přitom trvajícíjrn chvíli.
Nekonečné do doby, než začne svítat...

A pak?

Co pak?

Pak nic...

Jen se nezapomenout přepnout zpátky do reality...

Proč?
Proč musí mít nejneodolatelnější chuť
zrovna to nejshnilejší ovoce?

Chuť, kterou jakmile jendou okusíš,
chceš ji cítit znova....a znova...

Až pak najendou zjistíš,
že to chceš vlastně pořád...

A už se toho nezbavíš...
Ale..nezbavíš PROČ?
Protože nemůžeš?
Protože NECHCEŠ?
!!!fuck!!