Čarodějka

Toužící po vlastní kouzelné moci,
zahalená v obraze vlastní nevinnosti.
Tajemným pohledem se závojem smutku,
ve vzájemné a ukrutné své bolesti.

Tajemný svůj pohled brzo si vymění,
tam, kde vidí vlastní svůj stín se zahledí.
Tak žije sama v tom domnění,
že je čarodějkou.

Vlasy její jsou cítit ořechy,
šaty její splývají a barví se do podoby rudé.
Jsou najednou cítit vůní melounů
A černé a tajemné mění se v cosi bledé.

Před odrazem svým v zrcadle před časem utekla,
v jezeře špatných skutků svých se topila.
Svého vlastního kouzelného umění se ulekla,
a tak jako dříve svůj tajemný kouzelný šat oblékla.

Nejspíš v poušti bláznovství se sama ztratila,
hledala vlastní cestu v knize kouzel,
i přesto, jak to už v poušti bývá,
duše její se zbláznila.
Však ona i nadále čarodějkou zůstala.

Tak je jako tajemná černá růže nehezká,
přesto nic zlého vám nepoví
a proto sama sobě zatleská,
když nová kouzla objeví.
Závojem černým, co zakrývá bledou tvář,
si svůj černý šat ozdobí.
Náhle pak nečekaně hůlkou svojí kouzelnou,
na otázky všechny vám odpoví.

Každým dnem při svítání i slunce západu,
přemýšlí nad ránem.
Jakoby měnila svou náladu,
když hlídá svou kouzelnou duši.

Cosi venku, jako listí stromů jí však ruší
když říká si říkadla kouzelná.
Jen málokdo však o ní něco tuší,
oni nevědí, že je začarovala.
Ta tajemná, čarodějka krásná.