Já za svítání chodím spát...

Já za svítání chodím spát,
když radost mám, pláčem se chvěji.
A jenom sytá cítím hlad,
dnešek odkládám na později.

Ve dne přes světlo nevidím,
leč v noci mívám oči jasné.
Vždyť ve dne temno hraje prim,
je černočerné. Kdo ho zhasne?

Cé, ef, é, cé, á, gé, dé, há,
toť Es moll moje, jak má být.
Když pokojem se rozléhá,
vzduchem se nese ticho, klid.

Tím vzduchem plavu na zádech,
já plavu kraulem jedině.
A když mi občas dojde dech,
zamířím dolů, k hladině.

Do rozevřených vlčích tlam
házím květiny povadlé.
Vždy jeden velký omyl, klam,
vidím před sebou v zrcadle.

Po cestách chodím pozpátku
a slýchám trpká lidská slova.
Zda jsem, či nejsem v pořádku
se lidé ptají zas a znova.

Že prý jsou zvláštní moje zvyky,
že nesmysly jen skládám v rým.
Že nevděk radši mám než díky.
Ano, jsem jiná, já to vím.

Vždyť za svítání chodím spát
a u mnohých jsem šílenec.
Tak právě jich se musím ptát,
zda milovat je běžná věc?