Bůh

dvojnásobně unaven
časovou ohraničeností mé introverze
převalil se bůh na druhý bok a přehodil nohu přes druhou nohu
je třeba ptát se Proč se mluvení podobá křiku
a proč pocity geniality nejsou akceptovány
ani jako halucinogenní automatická bolest
ani jako projev zbavený všeho duchaplného a stoicismus s interpunkcí
nemohu se přestat ptát zda je věčné překvapení vyrobeno z dneška

jakkoli jsem si vědom toho, že smysl mých slov je zastřen
cípem pochvy vyplývající z rozhodného posunutí
jsem přesto uzavřen jak jambická stopa lahodného verše
uzávorkován jako svět ve vysoké filozofii

vážený sněme, ráčil bych být sejmut s kříže
tou rukou, jež na všechno ledabyle mávne
a vychrlí kromě krve i spoustu slov a krásné pohledy
nikdo ale nechápe tu strašlivě odkloněnou poezii
která se ke každému připne - ač to už je zase jiná
ne ta poezie, o níž je psáno ve verši výše
milostivá jako žena v plavkách na očích veřejnosti
podivná výplň, výplň čeho?
podivná ústa ale ne, je to tento svět
je to tato převeliká realita tato památka tento zámek
vidíte jak mniši žili v jedenáctém století a jak milovali, byli
vidíte, jak slova snaží se jakoby semknout do jediné tenké řádky
vidíte, jak se rozpíná nějaká struktura čistě formální básně
och, srdce vaše plesá v prostředí božského nihilismu
kdo bude počítat slovo bůh v mých básních
bude zároveň hledat smysl bytí v sobě - jinak řečeno
se daná skutečnost jeví jako neklamně děsná a plná černého masa
té dívky která se skláněla jako sudička aby mě zavraždila ve vratech
ó Svatý Václave nenech zhynout nám ni budoucím, stejně milovat nebudeme,
stejně dožijeme, ničeho nedosáhneme, jen tisíkrát těch líbezností, nikdy ale nebudeme
(nevyslovitelné)