Lagro Frozen

Zimní palác obehnaný drátem s trny.
Za sněhovou oponou ručičky zamazané krví.
Na kavalci nasáklém proudy dětských slziček.
V budově, kde strach stéká z přimhouřených očiček.

Tam, kde matky nedávají dobrou noc.
Tam, kde převzalo utrpení tuhle moc.
V rohu, kam dopadají kousky měsíčního svitu.
V rohu smrtí prosáklého bytu.

Drží se maličké postavy za svoje ručičky.
Pod potrhanou přikrývkou symbolizující naději.
Za nehty špína a děravé botičky.
Z malých rtíků se linou slovíčka, ač mluvit nesmějí.

„Proč tu není maminka, proč ji tu nevidím?“
„Zavři očka malá, dej průchod sníkům svým.“
„Kde jsou hvězdičky o kterých vyprávěla mi příběhy?“
„Neboj se maličká, o těch ti zlí lidé nevědí.“
„Proč z komínů jde kouř bílý jako křídla andělů?“
„To je jen průvod dušiček princezno, lépe ti to říct nesvedu.“
„Bojím se bojím, že nenajdu cestu do nebe.“
„Maličká, spinkej už, nikam nepůjdu bez tebe.“

Když ráno se probudil, pořád ležela vedle něho.
Bledá, s úsměvem na rtech, avšak duše opustila její tělo.

Pohladil ji naposled po chladné tváři.
Ručičky položil na hrudník, kde bil ještě včera srdce zvon.
Hlavičku podepřel na špinavém polštáři.
Jako by na druhém břehu byl i on.

Když další průvod duší přizval i tu její.
Zalehl ke spánku snít svůj poslední sen.
V nebeském království, kam jenom děti smějí.
Za branami koncentráku, nevzbudil se už v další smutný den.