o podzimu

Jaký to melancholický den. Pln ztesku.
Zrodil se náhle, v mlhavém rozbřesku.
A putuje dál krajinou. Až do večera.
Jako stvořen pro mne. Jako bych byla toho dne dcera.

Listí se ještě nezačalo barvit,
Sotva začal podzim.
Kouzlo přírody mě začalo vábit,
A tak venku píši a sedím.

Kolik umělců opěvuje toto období?
Přesto i já mám tuto potřebu, které vyhovím.
V krajině leží mlha a na papír mi lehce mží.
Zmizela atmosféra léta. Duch podzimu tu v klidu bdí.

Vzduch voní kouřem z komímů.
To lidem začala být zima.
Na čas je konec teplým dnům.
Pán října vládu přejímá.

Vrány poletují v hejnech. A tak ospale.
Pak pomalu se snáší na vlkou zem, na pole.
Jen šum křídel ruší tichý klid.
Nikde jinde ted nechtěla bych být.

Je již chladno a pomalu se snáší soumrak na krajinu.
Mám pocit, že puknu, že snad zhynu.
Takovou krásu stvořil sám bůh.
Tiše žasnu. Vdechuji vonící vzduch.

Nohy mne zebou, však já nevnímám to.
Sleduji stromy. Září jak zlato.
A město jakoby spí. Zastřeno mlhou.
Chci tohle zachovat na věky. Umírám touhou.
Touhou po čem? Po kom? Sama netuším.
Cítím smutek a žal. A zároven radostí se snad zadusím.
Mám pocit, že padnu vysílením. Přesto náramně spokojená.
V tuhle chvíli určitě zvládnu vše. Pocity různými umučená.

A v dáli zní kostelní zvony.
Mohou snad za tuhle náladu ony?

Nevím, co bude zítra. Nevím, co přijde.
Ale mám tušení , že at udělám cokoli, všechno mi zítra vyjde.
Děkuji podzime. Kouzelný panáčku.
Mám pocit, že umírám. Život mi visí na vlásku.
Ale ty mi dáváš sílu nezemřít.
Děkuji, podzime. Zůstanu. Dokud budeš žít.