O ničem /důležitým/

Někdy, když u Bucků zvednu oči
od psaní blábolíků, žvástů a planých plků
na liter či epiku
pozoruji zálibně servírku Lištičku
při jejím elegantním proplouvání kolem stolů
překračování dobrovolného požárníka Dobrovolného
dávno padlého po více než malém množství panáků,
drbání mluvícího kocoura Mňouka
chrápajícího s bříškem plným krůtích kapsiček
v stříbrné hasičské přilbě
po Dobrovolného dědovi
nebo kasírování lufťáků.
A říkám si
že to, co vyzařuje Lištičky tělo
je kolikrát důležitější
než jakékoli vyřčené slovo.
Prostě je dokonalá
jako Rubensova plátna.
Lištička nestárne, Lištička zraje.
Lištička je Pálava z viniční tratě Sahara
jiskrná, vonící tropickým ovocem a vanilkou
s příchutí jemně kořenitého života.

„…ty Lištičko, čím je pro tebe čas?“
Lištička přinesla dvě Tullamorky.
Přisedla, přitáhla si přes svá bujná ňadra
v o jedno číslo menší černé košili
s malou bílou lebkou na límečku zelený svetr
který ji tak sluší.
„Nevím jak správně odpovědět
abys pochopil.
Čas má pro mě mnoho významů
a pojmenování.
Čas je ozvěnou mé cesty
po které jsem šla včera
před týdnem, před deseti lety.
Čas je smích, slzy i radost
dnů které mám před sebou.
Čas je mou láskou
ležící mi každý večer u nohou
čas je děvkou prodejnou.
Čas je mávnutí andělskými křídly
dotek víry, čas je naděje
i svině která nás od narození zabíjí.
Čas je nekonečná proměna…“

Nejsem si jist
jestli je ten nahoře vševědoucí
ale v každém případě nás upozornil,
že je někdo za dveřmi.
Než stačila Lištička říci,
že už je po policejní hodině
stoupla si nově příchozí
voňavá v kůži vázaná, čerstvě podepsaná
Lisabonská smlouva
k našemu stolu s bílou vázou
na bílém ubrusu
a spustila několikaminutový monolog.
Všichni včetně toho nahoře
koukáme jako pitomci.
Probuzený Mňouk naježil hřbet, vystřelil drápky
a mňouk, „ … rozumí ji někdo?“
Sborové nééééé zas probudilo Dobrovolného
který chvilku poslouchal a pak řekl, že rozumí.
Ten nahoře nechápavě: „…a co tedy říká?“
No co by, že jsme v prdeli.
U Bucků zhasli.