Dešťová vzpomínka

Třesou se mi ruce
...

Tam v ulici upitého smutku
v kovových řasách okapů
pod deštníkem
čtoucí v myšlenkách
svého nitra
když stála jsem
s rozvázanou tkaničkou

(sotva by někdo uvěřil)

držela jsem v rukou
kovový atribut
deště
a v rukou ještě hřál
Tvůj dotek

(sotva bys uvěřil)

u zábradlí
s hlasem až hluboko
v břiše
a třesoucíma se rukama

čekala jsem
v dešti na autobusáku

...

abych Tě mohla
aspoň jen na chvíli

spatřit