Ubohá dívka

Uplakaná dívka nocí nešťastně bloudí,
prochází se liduprázdnými ulicemi a život se jí hroutí.
Sedne si na okraj rozpraskaného obrubníku se slzami v očích velké jako hrachy stékajíc po její porcelánové tváři,
Stále pláče a naříká se slovy: ,,Už nikdy neuvidím sluneční záři."
Srdce ji bolestí puká,
v uších duní jí neznámá hudba z jiného světa,
sanitka již v dáli ,,huláká."
Neváhá ani minutu,
život už ji nechybí,
na Zemi se ji nelíbí...
Stačí jeden krok a je konec,
poté její smutné pohádce zazvoní zvonec.
Dole je temno, nahoře svítí hvězdy, kterým se za okamžik může přiblížit více,
Nemůže už dýchat- voda ji škrtí plíce.
O dva dny později bezvládné tělo na břehu leží,
nějací lidé-snad záchranář- i k němu běží.