V hrobu své mysli

Hvězdná peřina znovu pokryla tmavé nebe,
A ty stejně jako včera usínáš, jen vedle sebe.
Loučka poklidná pod větrem se zmítá,
je taková jako včera, samotná a tichá.

Znovu ale ten hlas zní v tvých uších,
vypráví cosi, co nedovedeš odmítnout si.
Zvědavost tvá, je záhubou tvého světa,
a přece vypravíš se za hlasem cizího těla.

Kloužeš po krajinách snů a přání,
snažíš se zachytit snad jen jediné k mání.
Spatříš svůj svět, svou jedinou chvíli,
ten zhasíná teď, a ty nedojdeš k cíli.

Temná noc a rosa tvou tvář smáčí,
slova je slyšet v dáli, ostrá jako bodláčí.
Mohutný stín přichází k tobě…
Neubližuj, nenič mě, nechej mě v mém hrobě.

Jediným pohybem zvedne tvou hlavu,
vidíš jen kápi a šedavou mlhu.
Přitiskne ruku svou na tvé chladné čelo,
jeho oči rozžehnou se jako smrtící peklo.

Probouzíš se na loučce, klidné a tiché.
Snažíš se zachytit jediný hlas,
ale nic neslyšíš, snad jen tvůj neovladatelný třas.
Zvedáš pomalu své křehké tělo,
je ti zima a okolí oněmělo.

Zase jsi prohrála ve zkoušce svého těla.
Tak probuď se a žij, jak žít bys měla,
Vždyť nikdo ti nebrání - jen tvá mysl krapet zchorobněla.