Vždyť je to jedno

Chci číst si slova v zatuchlých stránkách
a usínat vedle mušlí slanýho moře.
Chci snít o pláži a rudých Indiánkách
a probudit se pak v jezevčí noře.

Nechci přitom myslet na milion jinejch věcí,
co nedávají stejně žádnej smysl.
Jsou tu, přímo tady a přesto jsou tak dalecí,
máte pravdu, je to vážně nesmysl.

Vůbec nic tu nechápu,
takový je život? Stereotyp? Kolovrátek?
Kam až se v něm dotápu?
Vrátím se snad zpátky na začátek?

Panebože, co to píšu za slova? Holé věty.
Těm nikdo nikdy neporozumí.
Možná že jsou to jiné dimenze, jiné světy,
kde souvisle přemýšlet nikdo neumí.

Už nebrečím, nesměju se, na to se dívám
jako na film, jehož scénář napsal blázen.
Proč blázen, proč se mu posmívám?
Já, co už dávno spadla seshora na zem.

A co, že to nemá rytmus?
A co, že je to nespisovné?

Vždyť je to jedno.