Přání vypsané do sněhu

Sněhové vločky ladně tančí ve vzduchu,
sněhové vločky snášejí se k mému uchu.
Ostrý vítr bičuje mou tvář, rudě zbarvenou,
rudě zbarvenou, mrazem, zimou studenou.

Prsty kreslím do peřiny bílé své přání,
jež mi další ruměnec do lící vhání.
Nevhání, ono je tam přímo žene,
červená, i bez posledního písmene.

Dohořel knot svíce života další vločky,
zatímco na střeše se mrouskají kočky.
Snad stokrát „řečená“ tatáž slova mé tužby
zopakuji ještě jednou pro posílení mé tužby.

A pak okusím přání chuť lahodnou,
ne jeho vynikající vůni rozhodnou,
božskou symfonii souznění smyslů,
gradující v extázi utajených úmyslů.