Tygře

Ach tygře, tygře žhavě žhneš?
Zmožený ranou morovou.
Rozžíháš líce, jitříš dech
zchvácený bídnou chorobou.

Čí tváře vrháš do plamene
jazykem drsným, jedovatým?
Žíly do běla rozpálené.
Noc zběhla k stvůrám horečnatým.

Vy malomocní, bratři moji!
Hlupáci marní s rolničkami.
Kdo z Vás můj popel v tělo spojí,
až proklejí mě nadávkami?

Kdo spatří Vás, zhnusen si dává
bělostnou ručku před ústa.
Můj zjev zděšení nerozdává,
vnitřkem však osten prorůstá.

Ve smrti číhá Vaše štěstí,
mě tato radost není dána.
Mé kroky musí bolest vésti,
ta bolest tolik milovaná.

Ne, nemám strach. Nač obávat se
rozkoše zvané zapomnění.
Však zemřít neznamená vzdát se-
vzdát se jsou mříže ve vězení.

Já na zubatou pasti líčím,
dávno jsem vina přečinem.
Ach tygře, číháš pod jehličím,
kde spolu jednou spočinem?

Jen ty mi můžeš odpustiti,
ty žhnoucí kočko pruhovaná.
Jediným drápem usmrtiti
můžeš ta ústa malovaná.