Pro Sabu

V pouštích naší vlastní duše,
dopouštíme se chyb.
V temných koutech svědomí,
třeseme se před světlem.

Nechci říct,
že jsem bez chyb.
Nechci lhát,
že vina není i má,
ale nechtěj po mě rozluštění,
když si připadám,
jak opuštěný poustevník,
co hledá cestu životem.

Kolikrát jsem se na tebe dívala,
říkala si, máš se fajn.
Připadala si jako páté kolo u vozu,
co netuší.
Nic neví...

Nevím, co se dělo u tebe.
Nevím, co vlastně já...
Říkám si, co tu vlastně dělám.
Původní plán byl zmizet...
Odjet odtud, co nejdál.

Je toho tu na mě moc,
možná mluvím stále dokola o tom samém,
ale moc dobře víš,
že osobně neřeknu,
co vlastně uvnitř.

V poslední době si připadám
jako prázdná láhev...
Hloupé osamocené místo,
to nyní nalézám.

Bez tebe ženo,
je to ještě horší...
Netuším, kde je začátek a kde konec.
Vlastně chci jen jedno...
To samý, co ty...