Kyanid

ON:
„Zhasni, no tak, pozvi hosta.
Navštívit tě přišel strach.
Chtělas to už dávno, ne?
No tak jsem se splet.
Zase.
Odpověď je prostá:
Sama jsi svůj vrah.
Zdá se
Snad nadechneš se naposled?
Nic se nestane!

Prosím tě, čeho se zas lekáš?
Jsem násilník? NE! Kamarád….
Tak nám hezký večer nekaž,
Víš přece, že tě mám rád.
Nebo ne?

Bojíš se každého stínu,
Prostou srandu nechápeš!
Že jsem zase něco řek
Viď?
Komu tady dáváš vinu?
Jsi strašpytel!
´Se styď!
Uvolni se, chceš?
Dej si sklenku, v klidu…

Mě věřit můžeš, vždyť to víš.
Zas děláš, že mě neslyšíš!
A slechu ani vidu
Po tom tvým nebezpečí.
Zas mě jenom strašíš!
Už konec těch tvých řečí!
Sama sebe plašíš…

Teď tu sklenku, nač to nosím!
No tak, honem, pěkně prosím…
Máš tu ale hic.
Klidně pij, máš spousty času.
Jen ti zálohuju krásu.
Nic víc.“

ONA:
Tohle známe oba, že,
Vlk jsi v kůži beránčí.
Já tě znám!
A bojím se, třebaže
Vím, odkud jsi, a vím i čí.
Jsi jenom klam
Může přijít. Kdokoli.
A dát mi s klidem cyankáli,
Ne já, OBA jsme se báli
Že ztratíme se navzájem.
A teď nezájem?
To zabolí.

A já tě taky měla ráda.
Zas plete se mezi nás zrada.
Z čí strany se vkrádá?
Jsou to jenom obavy.
A strach nemám, každý ví:
Opatrnost-nikdy dost.
Ať jsi zlý, či dobrý host
Teď jsi opilý!

Že nevylez´ jsi téměř schody!
Tak dej mi tu tvou hloupou sklenku!
Těch zlých lidí běhá venku…
Hřej mě aspoň ty.
A tvoje láhev živé vody.
Co smáčela mé rty.

Je mi těžko, snad to spraví
Tvoje oči popelavý
Co mi dávají chuť žít.
Vrací pevný cit……
A bylo to….

Zazněl zvuk, když sklo se tříští
Pak jen tvůj tichounký smích.
Vzduch pak na pár minut příštích
Voněl hořce po mandlích.