Malé poděkování

Píšu malou básničku, na hladinu vodní,
dávno nad ní přemýšlím, postupně den po dni,
vždyť do ní budu psát to, co je jasné,
úsměv chci skrz ni dát, jedné víle krásné...

 
Ta víla jste vy, jak v trní růže,
většina těžko tím pyšnit se může,
jste jako duhová jiskřička,
ze stromu list ve tvaru srdíčka,
žlutá pampelička v trávě,
která rozkvetla tam právě,
jste jak písnička zpívaná dítětem,
jste jedna z fajn lidí na světě...

Proč?

Protože jste milá, když všichni se mračí.
Protože jste to vy, to někdy stačí...
Jste jeden z důvodů, proč těšit se na hodiny...
Někdy pomůžete taky zahnat moje stíny.
Nemáte ráda nečestný věci,
pomluvy, podvody, lži, blbý kecy,
být spravedlivá není pro vás pojem pouze,
to se mi líbí, občas obdivuju dlouze.

A ty, dřív spíš častý, výbuchy vzteku,
kdy člověk chuť měl se schovat pod deku
a nevylézt, nás naučily respektovat meze,
a taky poznat kdy co na nervy vám leze...

Lidem jako jste vy přála bych,
žádné problémy a jenom smích,
jen škoda, že tak to vždy není
sotva to na přání někdo někdy změní...

Jsou dny kdy černá tma zakryje sluníčko,
kdy chcete ať pronikne světla jen maličko,
smutno je, starosti, jak když kvítí spálí mráz,
ta tma se rozplyne... A dobře bude zas...

Jste jako lentilky vsypané do dlaně.

Červená – to ta krev, co občas se pění,
Žlutá – sluníčko, co smutek v radost mění,
Modrá – to slzy jsou, když se nic nedaří,
Zelená – naděje, pohladí po tváři,
Oranžová – úsměv je neprodejný,
Růžová – na všechny metr vždy stejný,
a dohromady – hrozně moc krásná duha,
básničku zabalit, chybí jen stuha,
stvořím ji slůvky pár, třeba se nadechnout,
DĚKUJU... Děkuju za všechno...